Je to přesně rok, co se ke mně nastěhoval Zdeněk. Nikdy předtím jsem s rybou nežila, tudíž asi chápete, jaký je to šok, pokud se po tolika letech samoty musíte zvykat na někoho v bytě. Rozhodování, že si Zdeňka pořídím, bylo rychlé. Jednoho krásného dne jsem udělala tlustou čáru za nepovedeným vztahem a naběhla do Zverimexu s tím, že chci...
Přejíždím tam a sem. Trvá to už roky. Vlakem, někdy autobusem, když je výluka. Přejíždím ze Sudet do Prahy a zase tam a zpátky. Dva světy. Nikdo, kdo to nezažil si neumí představit, jak moc je život v pohraničí jinej. Byl asi vždycky, ale dřív jsem to tak neviděla.
Krása v tvých očích oznamovala, že jsi stál modelem holandským mistrům. Ráno jsem se probudila a vyrazila do jablečného pole. Stojan v podpaží, plátno, oválná malá paleta, barvy jen tak bezprizorně pohozené v batohu. Za sebou jsem nechala průhled ze širokého okna, které dominovalo domu, kde jsem bydlela.
Někdy je vám 40 a váš život vypadá úplně jinak, než jste si představovali. Copak o to, vy se se svým údělem, ať už pomocí terapie nebo časem, vypořádáte, ale okolí svůj stín často nepřekročí a svá očekávání nepřehodnotí. I když vás svými opruznými radami pořád dokola zraňuje, neumí se zkrátka s okolnostmi vašeho života smířit.
