Vlaštovko leť a smiř nás s bolestí!
Vlaštovko leť, přileť až sem, dnes v noci zdál se mi sen, že jsem stála na prknech Malé scény Studia Dva a jako učitelka hudby Amélie s pláčem vzpomínala na Dannyho. Syna, který mi zemřel při teroristickém útoku v hudebním klubu. Jako matka jsem byla na dně. Hrála jsem etudu a připravovala se na hodinu, vtom vstoupil mladý trochu drzý chlapec ve věku mého syna, kdyby žil.
Světe div se, chtěl se učit zpívat a přitom nezvládl jediné dechové cvičení, které jsem mu uložila. Jmenoval se Ramón a přesvědčoval mě, že svým pěveckým vystoupením na vzpomínkovém obřadu za jeho matku, která zemřela při autonehodě, prostě nechce dělat ostudu. Povedlo se mu to a já jsem začala s tvrdým hlasovým tréninkem. Ramón se nemohl skoro nadechnout a často se rozkašlal. Nebyl to zpěvák. Byl to přítel mého mrtvého syna Dannyho s prostřelenou plící a s tou se těžko nadechuje.
Stačil jeden jediný pohled do jeho očí a spustila se emoční slohová úloha, kterou bylo rozhodně složité vyluštit pro nás oba. Ramón mi všechno vyprávěl. O jejich lásce a mém nepochopení. O jejich lásce a mé kruté víře v Ježíše Krista, který prý všechno zakazuje. Ale kdo komu co dneska zakazuje? Kdo z nás je menšina? Oni nebo moje komunita, kde nás už je pár a snažíme se mít všechny rádi? Položila jsem mu základní otázku, co spojuje všechny lidi na světě bez podmínek? Se svou mladickou naivitou odpověděl LÁSKA. Ale já už dávno vím, že je to BOLEST. Ta nás nakonec spojila a vlastně i smířila. Dannyho jsem nakonec pustila do nebe a Ramónovi odpustila. To nás totiž v tom kostele hlavně učí a chci, aby to svět věděl. Odpustit a opustit, a pak přichází milost smíření. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Smíření.
Jitka Čvančarová v období, kdy se rozhodla dát si divadelní pauzu, potkala Daniela Krejčíka s textem Vlaštovky v podpaží. Divadelní hra soudobého španělského autora Guillem Clua ji zaujala natolik, že se rozhodla zprostředkovat a ztvárnit tento text nejen herecky, ale poprvé i režijně. Pod zkušenou supervizí Václava Marhoula se ponořila do role Amélie tak, že divák dokázal 1 h a 10 min konsternovaně zírat na jeviště. Co zírat, plakat se a smát společně s hlavními hrdiny. K vyjádření dojemného příběhu na hraně kulturní války měli herci k dispozici jednoduchou scénu, kde stál jen klavír, židle a stolička. Čvančarová měla dlouhé zelenkavé splývavé saténové šaty a šedivou kudrnatou paruku. Daniel Krejčík oblékl hnědé kalhoty, tmavé triko s dlouhým rukávem a hnědou semišovou bundu. Pak už jen pár důležitých rekvizit; fotoalbum a kniha.
Celá inscenace byla tedy o textu a práci s emocemi, které nám oba umělci postupně přikládali do ohně poznávání životů obou hrdinů. Daniel Krejčík už má jako herec také leccos za sebou a bylo vidět, že Vlaštovka už mu přilétla z teplých krajin začátků divadelního umění až domů, kde je klid a pokoj hereckého smíření a koneckonců i řemesla. A Jitka Čvančarová? Ta se asi bude muset smířit s tím, že od teď bude i režírovat.