Liška si povídá s Bohem

Uprostřed zelených hvozdů, kde větve smrků sahají až do nebes se ozývá hlásek tak tichý, že musíte řádně nastavit duši a uši, abyste ho slyšeli. A když se vám to konečně podaří, radujete se nad vzkazy, které vám uvízly někde mezi srdcem a myslí. Nikdo kromě křesťanů netuší, kde to místo je a i těm kolikrát trvá roky, než ho objeví. Je to docela malá komůrka, která, když není plná, nemluví a vy neslyšíte zhola nic. Duch, který se po staletí snáší nad vodami dává lidem i věcem vzrůst, aniž by o tom někteří věděli. Duch, který plní komůrku jako nugát čokoládový bonbón. A ti, kteří to zjistí, skáčou sto metrů vysoko radostí a chtějí být už navždy napojeni a navždy slyšet rady toho hlasu, když volají o pomoc, ale i když se radují a děkují za život.

V zelených hvozdech uprostřed Sudet slyším vždycky tak nějak líp. Ne, že by to uprostřed velkoměsta nebylo možné, ale v panenský přírodě je to zkrátka jednodušší. Ticho ředěný řevem motorový pily, by se dalo krájet a já poslouchám. "Buď vděčná," slyším nejhlasitěji. "Copak já nejsem?" "Buď vděčná!" Nechtěj po sobě pořád nějaký výkony! Stačíš mi taková, jaká seš! "Nemusím víc?" Nemusíš. Stvořil jsem tě přesně takovou a to mi zkrátka stačí!" "Takovou nedokonalou?" Ano. Jak bys mě jinak hledala, kdyby se ti všechno dařilo, byla jsi zdravá, radostná?

Nehledala. No tak vidíš. A to bys nechtěla nebo jo? Já nevím...když někdy to tak bolí. Co? To hledání. Ale vždyť už jsi mě našla. Já vím. Proč se umím dostat myšlením až na samotný dno? Protože jinak bys nestvořila to něco, co tady právě vzniká. Aha. Aha? Ty tomu nerozumíš? Někdy ani ne. A co bys chtěla? Necítit. Někdy bych chtěla prorážet davy jako bezstarostný podnikatel, kterému se všechno daří. Slyšíš ten protimluv? Bezstarostný podnikatel? Jo. Vždyť sama víš, že je to blbost. Asi jo. Někdy se dějí zkrátka věci, který neumím vysvětlit, ani popsat, tak sním. Protože na to máš čas. No mám no a co? Kdybys měla děti, rodinu...Já vím, to poslouchám pořád. Jenomže já nemám. Chtěla jsem se ponořit do hlubin a zase vyskočilo něco, co mě má rádo. Jsi to ty. No a proč myslíš, že jsi mě poznala? Abych poznala lásku? Bingo.

A jde poznat lásku uprostřed temný hlubiny? Jak vidíš, tak jde. No jo, tak dobře. A co ta liška? Jaká liška? Od Malého prince. No lišku už právě nepotřebuješ. To bys byla dost na začátku. Lidé, kteří duchovně hledají, objeví nejprve Malého prince a jeho lišku. Ty už jsi mě našla. Já našel tebe. Malý princ si musel lišku ochočit, to ty rozhodně nemusíš. Ale někdy se mě nedržíš a dost na mě kašleš. Já? Jo. Vždyť přece víš, že tě v tý temnotě dlouho nenechám. Ale kdyby nebyla opravdová, nikdy bys nenapsala tento text. Jaký text? Liška si povídá s Bohem. Tak se to bude jmenovat? Když budeš chtít. Představ si, kdyby liška od Malého prince poznala Ježíše. No to by bylo něco. Myslíš, že by říkala Malému princi, aby si jí ochočil? Pravděpodobně ne. Proč ne? No protože by ho do ničeho nenutila a prostě mu jen byla nablízku. A taky by netrhala slepice. Slepice by nechala být a stala se vegetariánkou. To už přeháníš? Jo přeháním. Slepice by zkrátka pro svoji obživu trhala dál, ale Malého prince by do ničeho nenutila. Fakt ne? Ne. Jsem vděčná. No proto. Jsem vděčná, protože vidím, že mi rozumíš. Asi jako jediný. Jediný, kdo ví, jak se hrabe z hlubiny. Jediný, kdo natahuje ruku. Jediný, kdo rozráží vlny a nadnáší mě, abych se mohla nedechnout, když plavu pod hladinou. Večerníček na vysokým kole rozhazuje noviny a říká dětem Dobrou noc. Je taky v mých hlubinách. Večerníček, který potkává Malého prince a mává mu na rozloučenou. Nepotřebuju tě. Liška uvěřila, že Ježíš je boží syn a nedává žádná ultimáta.

V zelených hvozdech uprostřed Sudet slyším boží hlas a lišku, jak si povídá s Bohem.