Vzpomínka na babičky

 Moje babička Honza slavila svátek na Jana. Prostě proto, že to tak měla od dětství zažité. Logicky by to mohla v dospělosti změnit a slavit svátek na Janu, ale to by babičku nebavilo. Měla svérázný smysl pro humor, který přenesla až do naší generace holek. Ještě teď se směju nad přezdívkami, které dávala svým sousedkám, kamarádkám mé mámy, domácímu zvířectvu a samozřejmě svému muži jediné celoživotní lásce Jaromírovi, kterého potkala na cestě z vesnice do vesnice v Českém lese, kde má náš rod předky.

Jaromír a Honza pro mě byli vždycky vzorem, jak má vypadat opravdová láska. Asi taky trochu proto, že jsem ji zažila hlavně z vyprávění a nebyla u toho, když babička chtěla prásknout do bot a stála s kufrem u dveří, když se její chlapec trochu déle zdržel v práci. Když se udobřili, vrkali jako hrdličky a vzájemně si říkali chlapci a to jim i zůstalo. Doteď když přijdeme zrovna na Vánoce s našima na hřbitov, oslovujeme je tak. Chlapci, to byste koukali, jak tenhle rok zase utekl.

Láska prarodičů mě provázela vždy, když se máma s tátou pohádali. Táta ryzí praktik dával city najevo prací, činy, dary a tím, že nikoho neotravoval neustálým mluvením o ničem. Máma byla po svém otci Jaromírovi citová, melancholická, rozeravaná a trochu tak po svém bohémská. Po hádce očekávala stejné chování od svého manžela jako od svého otce, a proto se celý život v určitých chvílich zklamávala, že táta je někdo jiný. Kupodivu a díkybohu. Mámina duše romantika očekávala po hádce s tátou udobřovací styl otce Jaromíra, ale to prostě nebylo, jak víme, možné. Já jsem byla mix všech, ale hlavně citová babička Honza, které umřela máma ve 13ti letech. Babička nikdy nemluvila o tom, co se vlastně stalo. Nesla si to jako bludný balvan v sobě. Po smrti své matky automaticky převzala roli péče o své dvě nevlastní sestry, které měl její otec v nové rodině s novou ženou. Trochu tušíme, že maminku babičky utrápil právě její manžel Petr svými zálety, který se živil jako obchodní cestující nebo spíše pašerák. Vždycky si tak vzpomenu na Leo Poppera z filmu Smrt Krásných srnců, kterého famózně ztvárnil Karel Heřmánek. Petr seděl mimo jiné v lochu, buď za pašování nebo politický věci, ale nikdo nemá tucha, jak to vlasatně bylo. Člověk by si mohl tak trochu po hrabalovsku navymýšlet figurku, která by se mu hodila, ale my vážně nevíme, co se stalo a jaký byl. Já si Petra představuji celý život jako vysokého, hubeného černovlasého chlapíka, který miloval život až tak, že druhé kolem sebe trochu ničil. Nějak tak vážně vypadal, jedna fotka snad zbyla. Babička Jana vždy vyprávěla mámě, jak Petr přijel domů z cest a dovezl z Prahy věnec buřtů a rybí salát. Rodina se na to vrhla třeba o půlnoci a bez chleba vše zpolykala. Lahůdky z Prahy to byl tenkrát učiněnej labužnickej ráj. Jinak o pradědovi a jeho ženě nevíme zhola nic. Celý život se zajímáme, ale vždy se objeví jen střípky a jak to vlastně bylo se tak nějak nezjistilo až dodnes.

Honza měla maminku už v 21 letech a s Járou se z vesnice přestěhovali do města. Plzeň byla tenkrát moderní velkoměsto nad poměry. Dostali malý byt od podniku, kde děda dělal účetního ještě s toaletou na chodbě. V jedné místnosti kuchyň a obývák, kde byla kamna a v druhé místnosti ložnice. Malá Věruška – mamka měla jenom svůj dětský koutek, kde měla postýlku a pár hraček. Jaromír svou láskou a pracovitostí Honzu zachránil a ona tak měla konečně svůj domov. Celý život sice trpěla na migrény a umřela brzy, ale láska, kterou v dětství neměla, ji neopoustila už nikdy a ani na smrtelné posteli ji její chlapec nepřestával milovat. Děda ještě drahně let po její smrti četl smutné melancholické básně pod babičinou fotkou v kuchyni. Báseň kterou jí složil sám, když umřela, nemůžu číst dodnes, protože ta hloubka Honzina života, kterou nese, je srdceryvně bolavá.

No a pak tu je moje máma, která nese humor i žal svých rodičů a přes to všechno, co potkalo babičku, vychovala nás se sestrou celkem bravurně. No až na ty geny. Ty prostě nevyčůráš. Udělali s tátou maximum, abychom měli šťastné moderní dětství a to se také podařilo. Považte, kdo v brzkých 90tkách jezdil na dovolenou v létě k moři a v zimě na hory? No až tak se to nepěstovalo jako teď, kdy každá rodina o prvním prodlouženém víkendu v roce odletí kamsi do tramtárie, aby vyhrála soutěž o nej dovolenou na sockách. Taky tenkrát nikde nebyli lidi a na cestování byl takzvaně klid. Do teď vzpomínám na zasněžený šumavský pláně, jak jsme se s našima proháněli na běžkách od hotelu Brčálník blízko Špičáku k Černému a Čertovo jezeru a skoro nikdo tam nebyl. V hotelu Brčálník jsem také poprvé poznala, co je to snídaňový švédský stůl a to jsem coby gurmán již tenkrát velmi ocenila. Mámě se ségrou to bylo jedno, ale za to my s tátou jsme ochutnali od párků po palačinky. Večeře už si nepamatuju, asi to byla jak se říká normálka. Na co si vzpomínám skoro určitě jsou zasněžený pláně, ve kterých jsme se brodili po kolena, zmrzlý uši i ruce a požitek z tepla, když jsme se vrátili na hotel. Teď je v zimě vedro i venku. Kdo mohl čekat, že se zimou problátujeme až do jara a synovec vlastně skoro nezažije stavění iglů nebo sáňkování za barákem. Tenkrát mi mrzly prsty v lyžácích na sjezdovce, měla jsem rudý tváře a mokrý oteplovačky od věčnýho sáňkování a bobování. A když si po tomhle všem dá člověk horkou polívku nebo čaj, není většího štěstí na tom širým světe. Hotel Brčálník zkrátka zůstal v mých vzpomínkách na celý život a to je jen jedna z mála věcí, kterými mě rodiče udělali šťastnou. V létě jsme jezdili na 3 týdny na tábor, kdy si naši od svých holčiček odpočinuli a to jakože fakt, protože nebyly žádný otravný socky ani internet. Maximálně přišel jednou za čas dopis a to třeba jen jednou za tábor. Máma s tátou o nás 3 týdny prostě vůbec nevěděli. Neexistoval žádnej přiblblej blog, chat nebo edupage, které by je pronásledovaly až na dovelenou. Po třech týdnech dobrodružství jsme se ségrou vrátily z tábora třeba s myší v kufru a naši odpočatí nás nadšeně přivítali a tu myš po bytě klidně i honili. Pak nás vzali k moři nebo třeba zase na Šumavu a nic nám prostě nechybělo. Když potom na podzim přišla škola, tak nám to ani nevadilo. Narozdíl od Honzy jsme si v dětství zkrátka chrochtaly se ségrou blahem.

O babičce Toničce toho vím bohužel ještě míň než o Janě. Babička Tonička byla pilná žena v domácnosti, která se starala o 3 děti, dům a stárnoucí rodiče a manžela Jirku. Pamatuju si jen jednu její větu a to, když při zašívání říkala, že brzy umře. O to víc jsem si chtěla vychutnat její rajskou, protože jsem se bála, že už nám jí prostě neuvaří. Její vývary byly hodobóžový a lehoučký jako pírko. Domácnost jako ze škatulky, aby se pak večer mohla umazat v práci v kotelně na blízkým zámku, kde tenkrát byl domov důchodců či co. Babička Tonča si taky nesla jedno tajemství a to, když jí její mladší brácha umřel na vojně. Nikdo nevěděl, jestli spáchal sebevraždu kvůli šikaně nebo jestli se mu tam vážně něco stalo a zemřel nešťastnou náhodou.

Rozdíly mezi naší generací a generací babiček jsou značný, a proto tenhle text hlavně vzniknul. My se dneska zkrátka o svých traumatech nebojíme mluvit tedy už většina z nás doufám. Tenkrát se bolavý věci prostě neříkaly, protože nikdo nechtěl tzv. obtěžovat svým neštěstím. Každej měl po válce svejch těžkejch příběhů dost a lidi se chtěli radovat a bavit. Generace mých rodičů ještě tutlala těžký historky za zdmi domovů a naše generace už je troubí u terapeutů. Mileniálové a Zetka došly ještě dál, ty se svěřují dokonce na socky, až z toho oči a srdce bolí. Které řešení je správně? Zpracujeme vůbec někdy bolest našich předků, pokud o ní nebudeme mluvit anebo má tajemství taky své kouzlo? Oboje je trochu pravda a i když se tajemství babiček už asi nikdy nedozvím, píše se o tom tak nějak hezky.