V tu chvíli jsi na mě čekal uprostřed jablečného pole...

Krása v tvých očích oznamovala, že jsi stál modelem holandským mistrům. Ráno jsem se probudila a vyrazila do jablečného pole. Stojan v podpaží, plátno, oválná malá paleta, barvy jen tak bezprizorně pohozené v batohu. Za sebou jsem nechala průhled ze širokého okna, které dominovalo domu, kde jsem bydlela.

I když ses chystal na východ slunce, abys mě inspiroval v mém malířském amatérizmu podtrženém právě probuzenou láskou k Holandsku, měl jsi tu schopnost, že jsi seděl v jídelně a díval ses na mě, jak odchazím. Ve výhledu ti zacláněl akorát stín, který vrhal svícen na stole vedle prosklené terasy. Vyhaslý oheň v krbu ladil s hřejivým teplem červené pohovky, jež lákala ke čtení, snění a podřimování. Staré hodiny pod zrcadlem odbíjely čerstvou ranní modlitbu a tys mě nechal jít. Za chvíli jsi na mě opět čekal uprostřed lánu plného šťavnatých jablek a mě nedalo, než si utrhnout. Rukávem od svetru, který obvykle nosívám do kancelaře, jsem vyleštila plod, který si jedna počítačová firma zvolila za svůj symbol. Jedna firma a jedno město, které si před ovocně podzimní pojmenovaní drze dosadilo slůvko big neboli velky. Moje myšlení a kreativita se v ranních hodinách probojovaly do fáze big, kdy jsem namočila štětec do vody a na plátně obtahovala pozdrav ránu na přivítanou. Na paletě jsem si namíchala barvy podzimu a už už se chystala na tvůj portrét. Tvoje přítomnost vyžadovala jestě jistou dávku trpělivosti, proto jsem na tebe nijak nespěchala. Namísto dalších tahů štětcem jsem bloudila v domě, který se nakrátko stal mým domovem.

Otevřela jsem dveře a mé oči se na konci chodby setkaly s balkónovými dveřmi do zahrady lemované bytelnými komodami z holandského dřeva. Na jedné z nich chryzantémy ve váze zdravily mozaiky na stěne. Po starém dřevěném schodišti vpravo jsem se vydala nahoru do pokoje. Co krok to inspirace, co roh, to kousek umění. Police plné knih, komoda s tenkou vrstvou prachu a výhled skrze široká okna do jablečných polí na chvíli pozastavil mé vnímání reality. Byl čas se vrátit k malování rána. Drze jsem namočila špičku štětce do jemně okrového odstínu a obtáhla čmouhy, které vykouzlily stříkance vody, jež jsem na plátno prve nanesla. Odstíny oranžové byly toho rána moje. Po chvíli jsem při vzpomínce a pohledu daleko přes široké pastviny, míchala sytě zelenou a zanedlouho jsem se dostala k červené, schylující se k charakteristické barvě podzimních jablek šlechtěných holandskými farmáři. Mezitím jsem se do jednoho zakousla a při šťavnaté chuti jsem ucítila vůni domacího jablečného koláče linoucí se z kuchyně domu, kde jsem bydlela. Toho rána ho pekla Rijana k snídani, kdy se jí její malá dcerka pletla u nohou a ona při tom všem stíhala zadávat pokyny nocležníkům, jenž se jí, okouzleni rodinnou atmosférou na statku, jali s nepředstíraným zájmem pomoci hned po ránu.

Na plátně uprostřed jablečného pole se mi právě rozlilo nebe, kdy mi největší práci dal podzimní sluneční svit. Hlavně, aby vše vystihlo atmosféru toho místa. I když jsi mi stál modelem, bylo pro mě náročné následovat tvoje kroky štětcem na plátně. Měla jsem přeci jenom velkou konkurenci a řezat ucho jsem si kvůli tomu všemu rozhodně nechtěla.

Ticho a teplo vyzařující z mého obrazu rána nakonec řeklo vše o tom, co jsem chtěla dnes namalovat. Stojan jsem si strčila pod paži, štětce a barvy zpátky do batohu. Obraz jsem nechala vyschnout na slunci, které se nedávno vylouplo do nového dne a s ipodem v uších, kdy Coldplay zrovna ladili piano ve verši You could take a picture of something you see... jsem se vydala zpátky do domu.