On prostě všechny sežere

Je to přesně rok, co se ke mně nastěhoval Zdeněk. Nikdy předtím jsem s rybou nežila, tudíž asi chápete, jaký je to šok, pokud se po tolika letech samoty musíte zvykat na někoho v bytě. Rozhodování, že si Zdeňka pořídím, bylo rychlé. Jednoho krásného dne jsem udělala tlustou čáru za nepovedeným vztahem a naběhla do Zverimexu s tím, že chci životní změnu.

Prosím vás, já bych chtěla něco živého nenáročného…," vybafla jsem na mladinkého prodavače, který se lekl, a pak začal blekotat cosi o bojovnicích.

"Aha, to jsou ty rybky v akváriích úplně na začátku obchodu? Jak tam plavou sami že?"

"Ano…, odvětil opatrně prodavač, když viděl, jak ze mě emoce stříkají a jak evidentně toužím po zvířátku. Že by mi asi prodal i tygra, pochopil po chvíli. Stačilo by mě přesvědčit, že taková šelma klidně může přebývat na parapetu v garsoniéře a nic nikomu neudělá.

Po chvíli ze svých prodejních ambic ustoupil a reálně jsme se začali bavit o modré rybě u vchodu do obchodu, která nikoho jiného v akvárku kromě sebe a případné samice nesnese. Trochu mi to začalo připomínat mé single návyky a ryba mi v tu chvíli začala být sympatická.

"A ani maličkou neonku bojovnice nestrpí?", ptala jsem se opatrně.

"Ne, všechny sežere."

Asi během dvou minut jsem se rozhodla, že si rybu pořídím, děj se, co děj. Koupila jsem všechno, co potřebuje a vyslechla si potřebné rady a postupy, jak se taková bojovnice chová. Po chvíli jsem si hrdě nesla rybu v pytlíčku a akvárko v podpaží. Byli jsme svoji.

Doma jsem asi po pěti minutách nainstalovala akvárko a bojovnice do ní vplula jako ryba do vody. V tu chvíli mi došlo, že bojovnice musí mít jméno. Jak má můj mozek ve zvyku, začal chrlit ujetá jména typu: Mojmír, Zbyšek, Milan, Lumír….až u jména Zdeněk jsem dostala záchvat smíchu. "Ujednáno, budeš se jmenovat Zdeněk," oznámila jsem bojovnici a od té doby jsem jí jinak neřekla.

Když jsem začala o Zdeňkovi mluvit v práci, většina kolegů se začala potutelně usmívat. O to mi přiznám se, trochu šlo, ale samozřejmě jsem nevydržela a zavčasu jim představila svého zvířecího kamaráda na fotografii. Většinou se lidi spolehlivě pobavilli a potvrdili si, že už mi definitivně hráblo.

Na to jsem odpověděla, to víte, bude mi čtyřicet a šťastně jsem doufala, že Zdeněk se mnou čtyřicítku oslaví. Kromě toho, že jsem moc nebyla doma, tak jsem se o rybičku starala jako o vlastní a dbala o její fyzické i duševní zdraví. Aby se cítila lépe, pořídila jsem jí od kolegyně terapeutky Kláry mušle, které přivezla snad až z Kuby. Akvárko jenom zářilo a ryba šťastně mávala ploutvičkami.

Když jsem v létě odjížděla na dovolenou, Zdeněk se vydal k mým rodičům a i tam se mu dařilo poměrně radostně.

Jak jsem se vrátila, o rybu jsem se pečlivě starala dál. Jednoho večera se však stalo, že si Zdeněk povyskočil. Měl takovou radost, že se mu panička vrátila domů, až skončil na suchu vedle umělé havajské tanečnice od Vietnamců, která mu přes den tančila, aby se necítil sám.

Rychle jsem Zdeňka vrátila do vody, ale asi se mu něco stalo, protože do týdne dodýchal na dně terapeutické mušle. Bylo mi smutno, že náš vztah byl pouze tříměsíční, ale nezbývalo nic jiného, než Zdeňka pohřbít do útrob kanalizace.

Uběhlo pár měsíců a nevydržela jsem. Do prázdného akvária jsem pořídila Zdeňka č. 2, který už se mnou čtyřicítku oslavil. Později k němu ještě přibyla řasokoule Marcela, ale o té až jindy. 

Zdeněk 1 i 2 R. I. P. 2022