Není zas takový sobec

O řasokouli jsem neměla ani tucha, dokud jsem nepotkala ve výtahu paní domácí. Že by mohla dělat společnost Zdeňkovi č. 2 mě napadlo hned záhy. No záhy… Po pohřbu Zdeňka v útrobách wc, jsem začala mít výčitky hlavě potom, co na mě kamarád zaječel: "Ty jsi Zdeňka spláchla do záchoda?" S mojí rybou totiž navázalo citové pouto ještě pár mých přátel a kolegové v kanceláři už bez historek o něm nemohli být. No historek…Bylo to hlavně o tom, že Zdeněk plave a že Zdeněk žije. Jedna kamarádka mu dokonce k jeho dvouměsíčnímu výročí u mě v domácnosti pořídila figurku Spongeboba, aby mu bylo veseleji. Vzdala se ho jen kvůli němu, protože to byla její nejoblíbenější hračka.

O řasokouli jsem se dozvěděla tedy od správcové domu. Čas od času mi krmila rybičku. Vzpomínám si na onen osudový okamžik, kdy mi oznámila, že její pubertální dcera teď pěstuje řasokoule, že je to moderní a hlavně levný. Jedna stojí prý jen 29 Kč. Zaujala mě nejen rostlina jako taková, ale co si budeme říkat i její cena. Pokud se něco stane, není problém koupit další. Můj jízlivý kamarád by poznamenal: "A řasokouli taky pak spláchneš do záchoda?" "No nevím…."

Hned další den jsem opět naběhla do Zverimexu a prodavači položila dotaz, jestli mají řasokoule. Přišlo mi to tak exotické, že mě ani nenapadlo, že je budou mít hned za rohem v prvním obchodě. A měli je. Hned jsem si jednu vybrala a tetelila se blahem, jak se bude asi Zdeněk tvářit, až ji k němu hodím.

"129!", vybafl na mě prodavač a já místo, abych zaplatila, tak jsem vyhrkla: "Cože?" No 129, zopakoval mladík trpělivě a já jsem teda k těm 29 vysolila ještě stovku. "Asi vzácnej druh," broukla jsem si pro sebe a zklamaně jsem převzala pytlík, kde řasokoule plavala. O sto korun vyšší cenu jsem si vysvětlila inflací.

Za chvíli jsem byla doma a za pár chvil jsem řasokouli šoupla Zdendovi do akvárka. Samozřjmě jsem chtěla být citlivá a spravedlivá, proto kytka dostala také jméno. Budeš Marcela, to zní podobně jako Zdeněk. A ne, že se mi tady budete rvát, houkla jsem na oba dva. Zdeněk sobecký od přírody dělal, že tam Marcela není. Nejen, že ani nevyplaval ze své oblíbené skrýše za umělou kytkou, ale ani po očku nepozoroval, co na jeho ignoranci nové spolubydlící řeknu já. Bylo mu to srdečně jedno. Marcela byla totiž založením sangvinik a potřebovala hlavně spoustu kamarádů a pozornost.

Trochu mě to mrzelo, tak jsem alespoň pochválila Marcelu, jak hezky plave a šla jsem si po svém. Neuběhla ani minuta a najednou vidím, jak Zdeněk brousí kolem nové kámošky. Ha, říkala jsem si pro sebe. Nejsi takový egoista, jak jsem si myslela. Nový element tě přece jenom zajímá.

Jakmile Zdeněk zjistil, že Marcela nejde sežrat, vzal ji na milost. Večer už jsem viděla, že spolu zpívají karaoke. Já to věděla, řekla jsem si pro sebe. Potřeboval společnost. I ryba bojovnice není až takový sobec, aby chtěla trávit celé dny o samotě. A to karaoke k Vánocům nebylo úplně zadarmo, aby se věčně válelo v písku na dně akvárka.