Letní škola 2001: Mít spolu vztah aneb citlivé duše z Dragounu

 Poněkud nečekaně se na plátnech kin objevil kousek chebské historie z nultých let. O Chebu je známo, že od 90. let disponoval největší vietnamskou tržnicí v ČR Dragoun. Myslím, že není Chebana, který by tam někdy nezavítal a myslím, že není Čecha, který by nerozbalil pod vánočním stromečkem tepláky se čtyřmi pruhy Adiads. Vietnamští obchodníci byli pro všechny zkrátka něco nového a levného, aniž by kdo tušil, co všechno se za obchodem s fejkovými značkami schovává.

Aniž bych to čekala, ve filmu režiséra Dužana Duonga se neskrývají ani tak mafiánské praktiky v zákulisí tržnice, ale spíš nedořešené vztahy mezi otcem a syny. No co vám budu povídat, pořádně jsem si nepřečetla anotaci a čekala jsem, že konečně odhalím, co se tenkrát za zdmi Dragounu dělo. Zkrátka mafiánské drama s komediálními prvky rozhodně nečekejte. Zpětně bych to zařadila spíše mezi psychologické filmy.

Už je to nejméně 30 a možná i více let, kdy se vietnamské rodiny z nějakého důvodu ocitly v Čechách, aby prodávaly nejprve levné oblečení a nakonec si otevřely večerky, odkud se skoro nehnou. Češi si nejvíce oblíbili restaurace a některé Češky nehtová studia, ale historie je stejná. Všichni začínali v nějakém "Dragounu" na stánku, což vlastně dává dost smysl, jen o tom nikdy nikdo nenatočil film.

Režisér Dužan Duong ročník 1995, Vietnamec, který vyrostl v Chebu, neodhalil něco zvlášť nového, ale je první komu se povedlo očima jedné rodiny nahlédnout pod pokličku toho, jak se tenkrát Vietnamcům v Dragounu žilo.

Sedmnáctiletý Kien se vrací po 7 letech z Vietnamu, kde žil se svou babičkou, do Chebu k rodičům. Je pochopitelně plný hořkosti a neodpuštění, že si rodiče tenkrát vybrali mladšího bratra a vzali ho sebou do Čech. On jet nemohl. Rodina se na něho vykašlala a on zůstal za mořem. Kien netušil, že rodina byla tak chudá, že by v Čechách dva syny neuživila.

Mladší Tai, který s rodiči v Chebu naopak žil, těžce svého bratra přijímá zpět. I když rodina žije skromně a pracuje od nevidím do nevidím, mladší synek se jim malinko vymkl z rukou. S partou kamarádů dělá jednu lumpárnu za druhou, ale zároveň je hrozně chytrý a touží po budoucnosti bez stánků. Bratři se zkrátka nesnesou a skončí to málem tragédií, kdy Kien shodí v hádce mladšího bratra ze střechy. A i když je za roztržkou obava mladšího bratra o bezpečí Kiena, nic to nemění na tom, že Tai ze střechy spadne a vážně se zraní.

Linka věnována jejich otci Zungovi, který se zamotá do sítě místní mafie a snaží se zoufale zaplatit dluhy, i přesto, že dělá ostudu celé rodině, ukazuje, jak těžké bylo v Dragounu přežít. Plná hlava starostí, aby se s rodinou uživili už Zungovi nedává prostor se více věnovat svým synům. Chlapci se mu tak trochu vymykají z ruky. Otec netuší, co kluci prožívají a už vůbec nemá tušení, že jeho starší syn tápe ve své sexuální orientaci a snaží se sbalit svého učitele češtiny. Nahaté fotky objeví mladší bratr Tai a ukáže je rodičům v dobré vůli zachránit bratra před zlým učitelem. Vše je bohužel jinak. Za tragédii na střeše může právě Kien, který se ke všemu přizná. Otec tedy naštěstí nepřizabije učitele, ale těžce se vyrovnání se sexuální orientací svého syna, což je v té době pro Vietnamce v komunitě ostuda.

Film končí tím, že zemře babička, s kterou měl starší bratr hluboký vztah. Celá rodina odjíždí do Vietnamu na pohřeb, kde se nakonec všichni tři muži usmíří. Scéna, kdy stojí na pláži a z pozadí je sleduje matka, která svou pevností kluky celou dobu stmeluje, jak v běžné každodennosti, tak i v těžkých chvílích, je výstižná pro celý příběh. Muži v akci, žena zpovzdálí. Ženám jako takovým tam režisér prostor moc nedává, ale je cítit, že mají své pevné i když tiché místo.

Zdánlivě krutý film o tom, jak honba za penězi a obživou okrádá otce a syny o to nejcennější, mít spolu vztah, mile překvapí pozitivním závěrem. Ačkoliv si každý ze 3 hrdinů nese určité prokletí, dokážou se obejmout a odpustit si. I když jsem byla zklamaná z minima dokumentárních prvků z historie zákulisí tržnice Dragoun v nultých letech, film končí velmi povzbudivě a mě se jako divákovi uleví. Že Vietnamci leccos pašovali a kopírovali se vlastně dávno ví, ale jaké mají vztahy a jak se mezi sebou chovají v rodině, mě bavilo jako diváka objevovat víc, než se zase utvrzovat v klišé, jak je to na tom Chebsku drsné a prohnilé.