Je čas říct si o květinu a bonboniéru

Když jsem byla malá, dostávala jsem pod stromeček většinou to, co jsem si přála. Až na jedny Vánoce, kdy se mi hrnuly slzy do očí, protože rodiče byli před svátky se sestrou v nemocnici a nestihli nic moc nakoupit. V mé paměti nějak dominuje obrovský svetr z vietnamského tržiště se vzory, který kousal. V 90tkách byly věci od Vietnamců hitem a nikdo ještě moc netušil, že vše, co vyrobí je zkrátka krám. Postupem času se naučili vařit a jídlo se na rozdíl od oblečení snést dá. Dokonce mám i svá oblíbená, ale o tom psát nechci.

Postupem let jsem dostávala většinou hezké dárky, které jsem si přála nebo potřebovala. Měla jsem šťastné dětství, tudíž kolo, lyže, brusle ani panenka Barbie v mém repertoáru dárků nechyběly. S kamarádkami jsme si předávaly obvykle keramické cosi převážně slony, rozuměj, na nic jiného ani z dětského kapesného nebylo.

Jediné, co jsem od rodičů nikdy nedostala, byl skateboard a snowboard. To mě hodně mrzelo a záviděla jsem spolužákům, že mohou jezdit na prkně s džínami nebo oteplovákami pod zadkem. Abych byla holka skejťáka nebo snowboarďáka, tak do té kategorie jsem nikdy nespadala, i když jsem po tom tajně toužila. V euforii jsem byla pak na vošce v Praze, když mě spolužačky vtáhly na večírek mistrů republiky ve snowboardingu. Byla jsem tak paralyzovaná, že jsem nedokázala na žádného snowboardistu promluvit, protože nejen, že to uměli na prkně, ale navíc byli proklatě sexy. A jak u mě známo, sexy chlap rovná se, žádná komunikace. O mužích, ale jindy.

Skateboard jsem tedy nikdy nedostala a s tímto životním údělem jsem se doplahočila až ke čtyřicítce. Ještě mezitím byla fáze Vánoce v církvi a neziskovkách, kde jsem obdržela ledasco. Už si ani nevzpomínám, co všechno to bylo, ale zahrnovalo to polívky v pytlíku, roztomilé výrobky od dětí, seniorů, žen v domácnosti, hendikepovaných, čaje v krabičce, mimo krabičku, čajové sáčky všelijak složené a nalepené na přáníčko a ještě k tomu čaje pečené, všelijak naložené, vylouhované a já nevím, co ještě. Shrnu to jednou větou. Nesnáším čaje. 

Moje blízká kamarádka mě sice od té doby, co jsem šla s pravdou ven, vítá větou, já vím, ty ten náš hnusnej čaj nepiješ, což jsem nikdy neřekla. Takto hodnotit nápoj od hostitelky bych si nikdy nedovolila, ale ano, dávám přednost čemukoliv jinému od kávy přes caro, čekanku, meltu, limonádu, čistou vodu, šťávu, čokoládu či kakao, záleží na ročním období. Jsme snad v Anglii, abychom každé dvě hodiny pili čaj? "Lucy do you want a tea?", ptala se mě kamarádka snad každou chvíli, když jsem ji navštívila v Londýně. Ano, Anglie pro mě byla z hlediska pitného režimu utrpením, a proto už tam nikdy nepojedu. "Lucy, do you want a tea? No? Realy? Oh no…" Zkrátka, kdo mě zná, ví, jak to mám s čaji a něco takového mi rozhodně jako dárek nedává. Ale to je pouze má představa a očekávání. Ve skutečnosti je to tak, že kdo mě zná, chce mi udělat radost tím, co má sám rád, proto dostávám každé Vánoce a narozeniny, minimálně patery čaje, troje bylinné sirupy a sadu svíček. Sirupy z bylin jsou kategorie sama o sobě stejně tak jako bylinné čaje. Kdo mě chce vážně potrestat, obdaruje mě bylinným čajem a lahvičkou sirupu. Už jen, když o bylinném čaji píšu, začíná se mi navalovat a vzpomínka na dětství, kdy jsem každý zánět průdušek musela pít tzv. prsní čaj, je tak vtíravá, že začínám cítit zbytky kytek na dně hrnku v krku. Uf.

A dostáváme se k highlitu dárků. Věřte nebo nevěřte, jsou to svíčky. Svíčky, které většinou nezapaluji, ale hromadím. Nějakým způsobem je přežiju, ale je to pro mě opravdu znamení, že se daná osoba vůbec nezamyslela nad tím, co by mi udělalo radost. Ano, zase přehnaná očekávání. Jediné svíčky, které jakžtakž toleruji, jsou svíčky medové. Ty totiž nádherně voní, na rozdíl od zbytku podivně parfémovaných. Svíčky spotřebovávám stylem, že před deseti lety jsem si koupila v Ikea pytel čajových svíček do zásoby a otevřela jsem ho letos s cílem, já vás všechny konečně zapálím, a tím všem vypálím rybník. Moje kamarádka taktéž "milovnice svíček" jako já si s nimi poradila rafinovaně. Nasypala je do igelitky a odnesla na hřbitov, kde je zapálila na hrobech. Ten den svítil Slavín na Vyšehradě jako atomová elektrárna a Milada Horáková s Božkou Němců si říkaly, co je to dneska na Slavíně za slávu.

Tímto textem jsem se svíčkami a čaji vypořádala zase já a moc si přeju, abych dokázala i já dávat jen to, co dělá opravdovou radost. Někdy totitž taky ujedu a pošlu něco tzv. dál a když se zvlášť zadaří ještě s věnováním pro Lucii. Zkrátka kdybychom se od svíček a čajů vrátili ke květinám a bonboniérám, vůbec by mi to nevadilo.